Poučení z minulosti

Pumpky, vysoké podkolenky, kožené pohorky a dřevorubecká košile – plus lano z konopí smotané vedle něj v trávě. Fotografie Horsta Fankhausera připomíná obrázek z „retro“ kolekce katalogu se sportovním zbožím. Ve skutečnosti vznikla někdy na začátku 60. let. „Takhle jsme se tehdy oblékali, když jsme šli do hor,“ vysvětluje Fankhauser s úsměvem. Své první alpské dobrodružství prožil společně se svým otcem už v devíti letech. Později lezl po horách v Himalájích, Andách i dalších částech světa a samozřejmě také doma v Tyrolsku. 

Pětasedmdesátiletý horský vůdce, který je stále nadšeným horolezcem, nás pozval do svého domu v Neustiftu ve Stubaitalu. Stojíme mezi hliníkovými karabinami a nejrůznějšími lany v místnosti, kterou používá jako sklad svého vybavení. Fankhauser sahá do krabice a vyndává několik „dinosaurů” – starých a těžkých karabin vyrobených ze železa. Nemají žádný mechanismus, který by zabránil lanu vyklouznout ven. Místo toho musel stačit jednoduchý systém secvaknutí. „Když se objevily první horolezecké karabiny typu HMS – ty se širokou horní sekcí ve tvaru hrušky – a jako výrobní materiál se rozšířil hliník, všichni jsme je začali používat,” říká Fankhauser a dodává, že nákup nového vybavení tehdy představoval obtížně dostupný luxus. „Nepsaným pravidlem bylo používat věci, dokud se nerozbijí – anebo dokud se nezačne vyrábět nějaká skutečně revoluční novinka, která by je nahradila.“ 
Dalším příkladem převratného vynálezu, který horolezecký sport významně posunul kupředu, jsou lana ze syntetických vláken. Ta nahradila stará 12 mm silná konopná lana, která v mrazech tuhla a stávala se těžko ohebnými. „A pak přišly mačky s dvanácti hroty,“ směje se Fankhauser a vytahuje pár stařičkých maček s deseti železnými hroty, které používal před několika desetiletími. Místo moderního stahovacího zapínání mají kožený řemínek, který se používal pro upevnění na boty.

Ostatně právě Horst Fankhauser se podílel na vývoji nového systému zapínání maček, který nahradil tento mechanismus s koženým řemínkem a kovovou přezkou. Novinku poprvé vyzkoušel při výstupu na nepálskou horu Manaslu (8156 metrů) v roce 1972, když s pomocí místních nástrojářů vyrobil prototyp. „Dnes lidé moc nepřemýšlejí o tom, jaké vybavení vlastně potřebují. Místo toho jen sledují nejnovější trendy a neustále si chtějí pořizovat to, co vidí u ostatních,” říká Fankhauser. Dlouhých třicet let, až do roku 2004, měl na starost provoz jedné z horských chat ve Stubaiských Alpách, která patří Rakouskému alpskému klubu. Dobře si pamatuje, jak většina hostů přicházela na chatu vyzbrojená až po zuby cepíny, mačkami, lany a dalším vybavením potřebným pro pohyb ve vysokohorském terénu na ledovcích – přestože chata je situována ve výšce pouhých 2147 metrů nad mořem. „Vypadali, jako když se chystají vylézt na Mount Everest.” Díky této zkušenosti Fankhauser doporučuje nekomplikovat si život: noste s sebou pouze vybavení, které budete potřebovat. A především – pořiďte si správné vybavení. 

Nové materiály

Jak listujeme fotografickými alby, která nám Fankhauser půjčil, je zřejmé, že v průběhu uplynulých dekád se zásadně změnilo oblečení, jaké se nosí v horách. Na mnoha fotografiích pózuje se širokým úsměvem ve slušivých pumpkách, košili a vlněném svetru, který mu upletla maminka. Udržitelné a regionální – ještě předtím, než se tyto výrazy začaly používat. „Abych byl skutečně upřímný, tak pumpky tehdy představovaly módní hit,” přiznává s rozpačitým úsměvem. Tradiční tyrolský oděv je na hony vzdálený dnešnímu lehoučkému a prodyšnému oblečení z materiálů jako Gore–Tex nebo Hyvent, které je dokonale funkční a navíc recyklovatelné. „Věci, které jsme tehdy nosili, byly také funkční svým vlastním způsobem,” vysvětluje Fankhauser. Například vlna je vysoce prodyšná, schne mnohem rychleji než bavlna a nezachycuje tělesný odér jako moderní syntetické materiály. A co když se najednou výrazně oteplilo? „Jednoduché řešení! Prostě jsme si vlněné podkolenky srolovali ke kotníkům a šlapali jsme dál.“ V zimě většina lidí nosila palčáky vyrobené ze silné plsti. A když bylo mokro, použily se druhé rukavice z plátna, které sloužily jako izolace. Co se týká obuvi, fungovala variace pravidla „one size fits all“ – stejný pár kožených pohorek sloužil v jakémkoli terénu od lesních cest přes kamenité morény až po skalní stěny pokryté ledem. 
Stýská se tedy Fankhauserovi po starých dobrých časech? „Rozhodně ne! Novinky ve vybavení pro pobyt v horách, které se objevily v posledních desetiletích, představují velký pokrok,“ vysvětluje. A vydal by se dnes do hor znovu se svou starou výstrojí, s železnými karabinami a dřevěnými cepíny? „Samozřejmě,“ odpovídá s úsměvem, „ale jenom z legrace.“ 
 

Minimalizace odpadu a sdílení aut 1.0

Fankhauser, který se stal horským vůdcem v roce 1966, už několik desetiletí doprovází skupiny návštěvníků k různým tyrolským vrcholům a zase zpátky. Jaký vývoj a změny během té doby zaznamenal? „Převážně pozitivní,” odpovídá. „V minulosti jsme vždycky během léta museli několikrát obejít okolí chaty a vysbírat odpadky, které tam lidé vyházeli. Dnes takhle uklízíme jen velmi výjimečně.” Totéž se týká vnitřku chaty. „Dříve lidé hojně využívali odpadkové koše. Zbavovali se svého odpadu a nás pak čekal obtížný a nákladný úkol dostat ho dolů do údolí. Nakonec jsme se rozhodli, že se odpadkových košů úplně zbavíme.“ A jaké to mělo dopady? „Lidé si rychle zvykli, vyprodukují mnohem méně odpadků, a když odcházejí, odnáší je s sebou.“ 
Co se týká cestování v horách, tak možnosti, které tehdy návštěvníci měli k dispozici, byly v porovnání se současností omezené a zároveň méně škodlivé životnímu prostředí. Zdaleka ne každý vlastnil auto a tak bylo nutné každý výlet zorganizovat tak, aby si účastníci navzájem pomohli dostat se na místo startu. „Často jsme společně cestovali vlakem, protože to bylo snazší a/nebo to dávalo větší smysl pro konkrétní túru, kterou jsme naplánovali,” vysvětluje Fankhauser. Namísto jednodenních túr nebo víkendových dobrodružství bylo zvykem vyrážet spíš na delší dobu. „Často jsme strávili celý týden v jedné chatě a používali ji jako základnu při chození po horách v okolí. A když jsme se rozhodli třeba zajít se podívat do Itálie, rozhodně jsme předem nekontrolovali předpověď počasí, ale prostě jsme vyrazili přes hranici.“  

Šunkový sendvič zabalený v novinách – dvojité recyklování

Namísto energetických tyčinek a nápojů s sebou Fankhauser do hor vždycky nosil několik sýrových nebo šunkových sendvičů. Tehdy neexistovaly plastové obaly a tak lidé svačinu jednoduše zabalili do něčeho, co právě měli po ruce. „Třeba do starých novin, papíru nebo čehokoli, co jsme našli,” vysvětluje. „A když jsem si později potřeboval odskočit do křoví, použil jsem papír ještě jednou – tomu já říkám recyklování!” 
Fankhauser nikdy nepřemýšlel nad tím, v jaké láhvi – plastové, hliníkové nebo skleněné – by s sebou do hor měl nosit tekutiny. Proč? „Nikdy s sebou nenosím vodu. V horách je dost bystřin, potoků, sněhových polí nebo ledovcových jezírek.” Ale co má člověk dělat, když dostane žízeň a nikde poblíž žádná voda není? „Stačí vzít malý kamínek, dát si ho do pusy a pomalu cucat,“ říká. „Tím se vytvoří sliny a problém je vyřešený.“ Fankhauser přiznává, že občas si s sebou láhev nesl – ne plastovou, ale slabou hliníkovou s obalem z plstě. A pak nám ukazuje fotografii láhve, kterou zdědil po svém otci. A co do ní naléval? Ne vodu, ale ředěné červené víno se lžičkou cukru.

Velkou proměnou prošlo také jídlo a pití, které se podává na horských chatách. Na širokou nabídku kulinářských specialit, jenž se dnes nabízejí, se Fankhauser dívá se smíšenými pocity. „Myslím, že třicet různých položek na jídelním lístku je trochu moc.“ Zároveň však uznává, že chaty, které kdysi sloužily jen jako jednoduché základny chránící turisty před přírodními živly, jsou dnes mnohem pohodlnější a praktičtější. Fankhauser navrhuje kompromis šetřící energii potřebnou při přípravě pokrmů: hosté by si vždycky večer na každé chatě objednali polopenzi z omezené nabídky, například jedno jídlo s masem a jedno vegetariánské. Ráno by si pak ze snídaňového bufetu mohli vybrat a zabalit oběd s sebou a naplnit si termosky horkým čajem. To by mělo stačit. Takhle, vysvětluje Fankhauser, by se výrazně omezilo množství jídla a zásob, které je třeba dopravovat na horské chaty a také obalů a odpadků, jenž se pak musí zlikvidovat. „V systému zásobování chat potravinami a dalšími potřebnými věcmi určitě existuje prostor pro zlepšení,” říká Fankhauser. Další oblastí s potenciálem fungovat přátelštěji k životnímu prostředí jsou energie. Místo miniaturních elektráren poháněných řepkovým olejem, který se na horské chaty musí vozit, by se měla využívat vodní energie.

Materiály, technologie a móda – v průběhu uplynulých dekád se změnilo mnohé. Nicméně jedna věc zůstává pořád stejná: Horst Fankhauser stále miluje hory. V zimě se po zasněžených svazích a vrcholcích pohybuje na lyžích, v létě patří mezi jeho nejoblíbenější aktivity treky a lezení. Na místa, kam kdysi musel nosit těžká lana a karabiny, dnes vyráží nalehko s vybavením ze syntetických materiálů a hliníku místo konopí a železa. Ovšem vodu stále pije ze stejných zdrojů.

Pět rychlých tipů – co se můžeme naučit od předchozích generací

•    Nepodléhejte všem trendům v oblasti oblékání a vybavení. Kupujte nové věci pouze pokud je opravdu potřebujete, nebo v případech, kdy se objeví nějaká zásadní inovace, která vám pobyt v horách výrazně zpříjemní.
•    U oblečení důvěřujte přírodním materiálům, jako je třeba vlna – alespoň na prostřední vrstvu mezi spodní prádlo a svrchní bundu.
•    Sdílejte své auto s ostatními – nebo cestuje vlakem, kdykoli to je možné. 
•    Pečovat o životní prostředí neznamená jen odnést si s sebou své odpadky. Když si na horských chatách objednáváte jídlo, vybírejte pokrmy připravené z regionálních produktů.
•    Na zabalení svačiny používejte místo plastových sáčků starý papír. Anebo vyzkoušejte udržitelnou alternativu z Tyrolska: omyvatelný obal z včelího vosku.