Nad Innsbruckem, na staré salaši Umbrüggler Alm, prý kdysi žil hýřivý mlékař, který zneužíval máslové koule k bowlingu. Trest za jeho rozhazovačnost přišel až po jeho smrti. Mlékařův duch byl odsouzen k tomu, aby každou zimu žil v různých tyrolských chatách jako Kasermandl. Malý lesní duch může být velmi zlomyslný, pokud ho dráždíte. Zároveň však prý ukrývá i dobré věci: Chudá děvečka byla uprostřed noci poslána svým sedlákem do Wattener Alm, aby obávaného Kasermandla špehovala. Děvče mělo za odměnu slíbenou krávu. Když se však děvečka v pořádku vrátila, sedlák odmítl dodržet své slovo. Najednou mu ve chlévě každý den umírala jedna kráva, až musel sedlák svůj slib splnit.
Tento vrchol v pohoří Nordkette znají všichni příznivci Tyrolska, protože je dominantou Innsbrucku. Pokud věříte stejnojmenné legendě, jedná se o zkamenělou ženu na koni. Obří královna prý vládla zemi před mnoha lety a byla chladnokrevná a sebestředná. Existují různé verze, proč se z nešťastné ženy stala skála. Nejrozšířenější verze je, že dala žebračce místo chleba k jídlu kus kamene. Žebračka prý v reakci na její čin proklela královnu a jejího koně a proměnila je v kámen na věčné časy.
Kdysi dávno se prý v údolí Stubai vyskytoval obr Serles. Jeho vášní byl lov, ale velmi krutým způsobem. Měl psy, kteří zabíjeli nejen zvěř, ale i bezbranné ovce. Jednoho dne mladý pastýř zastřelil jednoho z králových psů poté, co zabil březí ovci. Pastýř si byl jistý, že na sebe přivolá obrův hněv. Ten na bezbranného pastýře poštval psy, kteří ho rozsápali stejně jako jeho ovce. To nezůstalo bez následků: zemi zasáhla prudká bouře, která zuřila několik hodin. Když se opět objevilo slunce, z obra a jeho družiny se stala hora. Uprostřed vidíte krále Serlese, napravo od něj jeho ženu a nalevo rádce. Za nocí s vydatnými srážkami je štěkot psů slyšet ještě dnes.
Chudý sedlák z Aldransu chtěl kdysi postavit mlýn, ale chyběly mu potřebné peníze. V nouzi uzavřel smlouvu s ďáblem, který mu slíbil, že mlýn postaví za něj. Na oplátku měl ďábel dostat farmářovu duši. Sedlák si dal jednu podmínku. Mlýn musel být dokončen za jednu noc, než ráno poprvé zakokrhá kohout. Čert souhlasil a s chutí se pustil do práce. Mlýn byl brzy postaven. Čert musel přinést mlýnský kámen z údolí Inn, což bylo velmi namáhavé a trvalo to déle, než se čekalo. Když dorazil s připraveným kamenem a čekal, poprvé zakokrhal kohout. Sedlák kámen postrčil. Kutálel se zpátky do údolí, rozzlobený čert za ním. Sedlák se sám sobě zasmál a pokřtil svůj nový mlýn na "čertův mlýn".
Na místě dnešního jezera Achensee prý stávala bohatá vesnice. Obyvatelé prý byli pyšní a neměli soucit s chudými lidmi. Když jednoho dne chodil cizí prastarý muž od domu k domu a prosil o jídlo a přístřeší, vysmívali se mu a vyháněli ho. Stařec šel do kopce směrem k Oberautalu až k Fonsjochu a vesnici proklínal. Silné dešťové přeháňky a přívaly vody způsobily, že se vesnice navždy potopila do záplav. Stařec se uložil ke spánku, v němž spí dodnes. Každé jaro se ve spánku protahuje a protahuje, což prý někdy způsobuje laviny. Nedělní děti s čistým srdcem prý za jasného dne rozeznají v jezeře věž potopené vesnice.
Vysoko na hoře, hluboko uvnitř, jsou prý doma, "Salige Fräulein". Byly prý spatřeny v různých částech Tyrolska, zejména v Reutte a Ötztalu. Jsou to magické bytosti jemného vzhledu, které jsou lidem nakloněny, pokud dodržují jejich pravidla. Jedno z těchto pravidel říká, že kamzíkům se nesmí ubližovat. Toho si nebyl vědom jeden bohatý lovec, který jednoho dne pronásledoval stádo kamzíků do Hintereis v Ötztalu. Zvířata zmizela v trhlině, která se náhle otevřela s hlasitým řevem. Lovci se zjevila krásná ženská postava se zlatými vlasy. Představila se jako jedna ze tří Salige Fräulein. Pokud se lovec napříště bude od tohoto místa a kamzíků držet dál, mohl v údolí dál spokojeně žít. V opačném případě by se mu Salige Fräulein strašlivě pomstily. Lovec se toho držel rok, pak ho lovecký instinkt přiměl na varování zapomenout. Vrátil se k zadnímu ledu, aby zastřelil bílého kamzíka. Strašlivý náraz signalizoval uvolnění obrovských ledových ker, které se zřítily do údolí a vše zdevastovaly. Ještě dnes jsou v Ötztalu vidět hromady trosek, které připomínají pomstu Salige Fräulein.
Císař Maxmilián I. byl vášnivým lovcem a své vášni se rád oddával zejména v tyrolských lesích. U Martinswandu v Zirlu prý pronásledoval kamzíka ve skalnatém terénu, dokud nemohl jít dopředu ani dozadu. Náhle se mu zjevil anděl v podobě sedláka a vyvedl ho z této prekérní situace na bezpečné území. Když mu šel poděkovat, kamzík zmizel. Dnes tuto zvláštní záchranu připomíná kříž v Grottě císaře Maxe.
Kdysi dávno stál hrad Guckenbühl u jezera Berglsteinersee mezi Kramsachem a Breitenbachem. Dcera hradního pána, dobře chráněná a velmi milovaná svým otcem, se jednoho dne zamilovala do mladého lovce z chudé rodiny. Protože i lovec dívčinu lásku opětoval, požádal hradního pána o ruku své dcery. Pána rozzuřila mladíkova troufalost, že si chce v jeho situaci vzít jeho milovanou dceru. Nejenže ho vyhnal, ale ještě na něj poštval své psy. Aby se lovec zachránil před zuřivými psy, skočil do Berglsteinersee, kde bohužel narazil na kámen a utopil se. Od toho dne byla dcera hradního pána jen smutná. Když jednoho dne spatřila tvář svého milého odrážející se na hladině Berglsteinersee, vydala se k němu do vody. Dva balvany vyčnívající z vody jsou prý zkamenělinou milenců.
Byl přistěhovalcem ze Švýcarska a žil v údolí řeky Inn. Jednoho dne zabil obr Haymon v souboji obra Tyrsa, čehož okamžitě litoval. Jako pokání chtěl postavit klášter u vchodu do Sillské rokle v Innsbrucku. Zpočátku se mu to nepodařilo, protože jeho stavbu večer po dokončení prací opakovaně ničil mocný drak, který žil v Sillské soutěsce. Haymon draka porazil ve strašlivém boji a vyřízl šelmě jazyk. Haymon stavbu kláštera dokončil a žil v něm až do své smrti, potěšen Bohem. Jeho ostatky včetně dračího jazyka jsou prý pohřbeny pod hlavním oltářem kolegiátního kostela. Socha obra Haymona stojí vlevo od vchodu do kostela opatství Wilten a socha Tyrse vpravo.
