Je dobré vědět
5 typů lyžařů, které zná každý
Gondoly jsou zpět a stejně tak lidé, které potkáte na sjezdovkách. Položili jsme si otázku, kdo přesně jsou ti lidé, které už na horách potkáváme.
Bláznivý dědeček, bývalý lyžařský instruktor, si už v srpnu navoskoval lyže a nabrousil hrany, aby je před prvním dnem lyžování oholil, jako to dělával, když byl v horských oddílech. V sedm hodin ráno už je na parkovišti a běží k turniketu dřív než obsluha vleku. Musí být první, kdo protáhne své pekelně ostré sjezdové lyže se samurajským mečem čerstvě udělanými drážkami. Když je konečně vlek v provozu, naskočí do gondoly dřív než ostatní. Na sjezdovce lyžuje tak tvrdě, jak mu to jeho umělé kyčle dovolí, a závodí s érou Franze Klammera z roku 1976, s úzce vyhlížejícími prkny při rychlosti 130 km/h a s vyhřezlou ploténkou z předchozí sezony. Každý, kdo se mu postaví do cesty, sklízí slovní výkolejky nebývalé brutality. V deset hodin si bývalý lyžařský instruktor děda opět sbalí věci, nechá lyže uschnout před domem a vypráví sousedovi, co všechno zmeškal.
Brzy ráno se scházejí na odlehlých místech s lopatami a velkými pytli. To, co zní jako začátek mafiánského filmu, je jen zimní rutina freestylové komunity. Žádné zábradlí ani zasněžená střecha chaty před nimi nejsou v bezpečí. Stavějí si skoky s lopatami, na kterých trénují salta a otočky, a pojmenovávají je podivnými kombinacemi čísel, kterým nikdo nerozumí. Nejdůležitější je však ten, kdo neskáče vůbec - kameraman. Nejstarší vtip o freestylistech to shrnuje: Kolik lidí potřebuješ, abys mohl jezdit ve funparku? Správně - tři. Jeden, který jezdí, jeden, který natáčí, a jeden, který hlasitě a jasně artikuluje: "Boah cool dude, 360 Nosegrab, Aaalter!".
Nedělní lyžař chce jet vysoko - nejlépe na černé sjezdovce, kde nemá co dělat. Ve sportovním obchodě si koupí nejrychlejší prkna, ignoruje vědoucí úsměv prodavače a na helmu si koupí legrační samolepicí medvědí uši. Na sjezdovce střídavě otravuje přehnaně ambiciózního freestylistu tím, že ho projíždí čerstvě postavenou rampou, a šíleného dědu, bývalého lyžařského instruktora, tím, že existuje. V době oběda si vykloubí žaludek dvojitou porcí sýrových knedlíků. Horlivost přehnaně ambiciózního nedělního lyžaře a zjištění, že lyžování je pěkně vyčerpávající, obvykle končí v baru, ve wellness a někdy bohužel i ve žlutém vrtulníku.
Styl je všechno - studenti, které najdete na tyrolských svazích, to vědí. V autobusech lze spatřit celé kolekce Burton, každou na dvou samostatných sedadlech, protože extra široké freeridové lyže nemusí být umístěny jen vedle ostatních lyží, ale na vlastním sedadle. Jakmile jsme na horách, opalujeme se a pijeme opravné pivo. Předchozí večer ještě přetrvává. Mírně zakolísáni vyrážíme na první sjezdovku. Protože většina lidí ani po třech semestrech ještě nezvládla freeride a jezdit na sjezdovce je zatraceně nefér, raději si pro trénink vyčistí mladý les od sjezdovky. Po cestě zpět do Innsbrooklynu zamíří rovnou do klubu na aprés-ski. Velmi důležité: lyžařskou výbavu nechte na sobě, klíčové slovo pot a feromony.
Ačkoli je těžké oddělit ho od hipstera na sjezdovce, retro lyžaře poznáte podle neonového celotělového obleku, rovných lyží, dřevěných hůlek a houpání v bocích při tahání luků, které ho obklopuje aurou obdivu a cizího studu. Jeho auto je veterán a jeho Facebook je stále z pravého papíru. Touží se vrátit do světa, který nemusí být nutně lepší, ale jiný. Místo chytrého telefonu má v kapse walkmana a v batohu místo vyhřívacích vložek v lyžařských botách placatku na bederní pás. Na Ošklivém lyžařském dni v Axamer Lizum nijak nevyčnívá, jeho styl je někde mezi Hansi Hinterseerem v 80. letech a Dieterem Bohlenem (ještě dnes). Opovrhuje moderními veletoči a hrdě se považuje za malomyslného podivína.
