Nikdo se tu nediví, že jezdím po městě na kole s lyžemi na batohu. V Innsbrucku to v zimě dělá spousta lidí - i ve všední dny. Studenti vynechávají přednášky, zaměstnanci v kancelářích si berou volno, učitelé přesouvají hodiny tělocviku na sjezdovky a lidé v důchodovém věku tu stejně mají nejvíc lyžařských dnů za sezonu. Mezi tyto lyžařsky poblázněné obyvatele Innsbrucku teď patřím i já. Zaparkuji kolo jen kousek od innsbruckého starého města u lanovky Hungerburg. Vedle eskalátoru, který vede k lanovce, stojí lyžařský instruktor v červené lyžařské kombinéze. Vítá mě. Krátce si povídáme o tom, jak praktické je pro něj pracovat jako lyžařský instruktor nad městem - v lyžařském areálu na Nordkette, kterého se o kilometr a půl dál už dotýká ranní slunce.
Od roku 2012, kdy jsem se přestěhoval do Innsbrucku, mě provází Hungerburgbahn, kterou navrhla Zaha Hadid. Hungerburgbahn je pro mě "Schody do nebe" - volně podle stejnojmenné písně Led Zeppelin. Když jsou dobré sněhové podmínky, vyrážím na svých turistických lyžích směrem na Seegrube hned po příjezdu k Hungerburgu. Dnes to neudělám a nasedám rovnou do lanovky Nordketten, která mě vyveze až na Seegrube. S každým metrem stoupání se Innsbruck zmenšuje, a tak jsem zvědavý, jaké budou dnes v Karrinne sněhové podmínky.
Došel jsem k Seegrube, ale můj dnešní první mezipřistání je o pár set metrů výš. Okamžitě nastupuji do další lanovky, která mě ze Seegrube vyveze na 2300 metrů vysoký Hafelekar. Sníh se lepí na skály. Lyžaři mimo sjezdovky zanechali stopy v příkrých žlabech mezi nimi. Noční můra pro lidi, kteří se pohybují pouze na sjezdovce, sen pro freeridery. Pro jistotu zapínám lavinový vysílač, i když vím, že laviny tady pravidelně odpalují provozovatelé vleků a že dnes platí nízký stupeň lavinové výstrahy. Na Hafelekaru mi do tváře šlehá ledový vítr. Přestože mám teplé rukavice, mrznou mi prsty, když se plahočím k začátku žlabu. Se sklonem sedmdesát procent je to jedna z nejstrmějších lyžařských tras na světě. Kvůli tomuto úžlabí je za pěkného počasí a čerstvého sněhu opuštěná nejedna kancelář nebo univerzitní posluchárna.
Ne však dnes. Důvodem je pravděpodobně kvalita sněhu. Trocha prachového sněhu na tvrdém podkladu - podmínky pro sjezd v žlabu by mohly být lepší, ale na dobrou fotku by to mělo stačit. Fotograf, který mě doprovází, se na svém snowboardu potýká se zmrzlými muldami. Já se snažím dělat plynulé oblouky. Ale vrcholem je tu stejně výhled. Znovu a znovu zastavuji, abych se pokochal výhledem na město. Naproti se zvedá Patscherkofel, skutečná "místní hora" Innsbrucku. Chci se tam dnes vydat a vyzkoušet lanovku, která byla otevřena na konci roku 2017 - pokud mi to čas dovolí.
Karrinne mě vyplivne u Seegrube. Za lyžařskými instruktory se po sjezdovce pro začátečníky kloužou skupinky dětí. Hned vedle se ze sněhu zvedají muldy a skoky - legendární Skyline Park Nordkette. Freeskier skáče, točí se vzduchem hlavou napřed a přistává zpátky na nohy jako kočka. Cestou zpět k lanovce míjí "Cloud 9 Bar". Do uší mi fouká jemná lounge hudba. Objednávám si u sněhového baru limonádu. "Každý pátek večer je v iglú DJ," říká barman a navazujícím "jen každý pátek" naznačuje, že by to podle něj mohlo být i častěji.
Ze Seegrube sjíždím na lyžích přímo do Hungerburgu. Možností sjezdu je tu tolik, že je raději nebudu vyjmenovávat. Kromě toho by mi zarytí místní nikdy neodpustili, kdybych prozradil "jejich" sjezdovky. Nordkette je jedno z mála lyžařských středisek bez zasněžovacího zařízení, takže oficiální sjezdovku na Hungerburg můžete sjet jen v případě, že je dostatek sněhu. Dnes je takový den.
Když dorazím do Hungerburgu, dávám si v kavárně "Hitt & Söhne" cappuccino s Leem Baumgartnerem. Provozuje tuhle skvělou kombinaci kavárny, baru a obchodu pro lyžařské fajnšmekry, místní i turisty. Při výběru názvu pro svou kavárnu se Leo nechal inspirovat pozoruhodným skalním výběžkem v pohoří Nordkette, který nese jméno "Frau Hitt".
Můj den na lyžích pokračuje, když se procházím na autobusovou zastávku hned za rohem. Každých deset minut odtud odjíždí autobusová linka J. Spojuje Hungerburg s údolní stanicí lanovky Patscherkofel. Milovníci zimních sportů jezdí touto autobusovou linkou zdarma. Poslední pohled na Nordkette. Během cesty městem si mohu na pár minut sednout. V autobuse se dávám do řeči se třemi americkými turisty. Také cestují na Patscherkofel - ale jen kvůli krásnému výhledu, ne kvůli lyžování.
Krátce po poledni přijíždí autobus k dolní stanici nové lanovky Patscherkofel. Lyžařské kurzy se prohánějí po sjezdovce pro začátečníky, děti a turisté vyjíždějí nahoru na vleku. Nová restaurace s příznačným názvem "Das Hausberg" je hojně navštěvovaná a hned vedle je velký sportovní obchod s lyžařským servisem a vším, co k tomu patří. Hned naskakuji do jedné z nových gondol pro deset osob, které mě za pouhých patnáct minut vyvezou do výšky téměř 2000 metrů. Ve srovnání se starou lanovkou, kde se v rušných dnech běžně čekalo hodinu, je to obrovský pokrok. Na horní stanici si dvojice připíná turistické lyže a pokračuje směrem k vrcholu, který je odtud asi o 300 metrů výš. Z údolní stanice vede několik značených tras pro skialpinisty až na vrchol, a pokud chcete, můžete si trasu zkrátit lanovkou.
Pro mnohé je oblíbeným místem zastávky na jídlo útulna Patscherkofel vedle horní stanice. Tentokrát jsem zvolil méně známou zastávku, Patscher Alm. Držte se vlevo a těsně před prostřední stanicí odbočte vlevo ze sjezdovky - a jste v pravděpodobně nejútulnější zastávce v lyžařském areálu. Alpská hostinská Heidi Kaltschmidová nabízí malý, ale velmi dobrý výběr jídel. Alpské topinky a sýrové knedlíky chutnají výborně, ale mě nejvíce zaujal domácí meruňkový koláč. Heidi a její manžel každý podzim přivezou autem vše potřebné nahoru a v zimě čerstvé potraviny dopraví v batohu a na lyžích na horskou pastvinu. Heidi mi říká, že v zimě se sem jinak dostat nedá. Ve čtvrtek je Patscher Alm otevřená až do půl desáté večer, kdy ji rádi navštěvují zejména skialpinisté.
Vracím se zpět do údolí. Dobří lyžaři ocení zejména tříkilometrový sjezd na Patscherkofel, kde v roce 1976 získal olympijské zlato Rakušan Franz Klammer. Beru to trochu pomaleji a po dobrých deseti minutách se přehoupnu dolů k údolní stanici. Denní lyžování je u konce, ale večer teprve začíná, což je také velká výhoda lyžování v Innsbrucku - autobus vás rychle odveze zpět do centra.
Rychle uklidit lyže domů a vyrazit do Moustache na pivo a talíř falafelů. Nebo do "Kater Noster" na "Innsbruck Mule". Pokud si chcete dát snad nejlepší burrito ve městě, zajděte do "Machete". Všechny tyto tři mé oblíbené podniky jsou vzdálené pět až deset minut chůze. Pokud uvidíte sedět lidi v lyžařském oblečení a uslyšíte, jak si v obchodě povídají o "zache Karrinne" nebo "lässig Kofeltour", můžete se nyní připojit ke konverzaci. Protože víte: to je normální - tady v Innsbrucku.
